KŌRYŪKAI

Tento článek je určen zájemcům o praktický nácvik boje zblízka. Člověk zkušený v oblasti bojových umění, sportů, systémů a souvisejících oborů v něm mnoho nového nenalezne. Jde o můj subjektivní pohled na tuto problematiku a mojí jedinou ambicí je pomoci začátečníkům se v ní lépe zorientovat. A to hlavně těm, kteří se tréninku z různých důvodů bojí.

Jak tedy začít? Ze všeho nejdříve je potřeba si velmi pečlivě ujasnit, proč se vlastně chci věnovat bojovému umění. Tuto zdánlivě samozřejmou otázku si bohužel zdaleka nepoloží každý. Ještě méně lidí si pak na ni dokáže poctivě odpovědět. A z odpovědi vyvodit patřičné důsledky.

V zásadě bych možné motivy rozdělil do tří skupin, které dále podrobněji rozvedu. První je sebeobranný, kterému se v tomto textu budu věnovat nejvíc. Dále sportovní a nakonec motiv řekněme „duchovní“ či relaxační. Do poslední kategorie spadá i zájem o určitou (nejčastěji asijskou) kulturu a její historii a tradice. Je dost možné, že jeden člověk může tíhnout i k více než jedné z těchto oblastí zájmu. Považuji ale za velmi výhodné, když jedna z nich výrazně převažuje, respektive když se na jednu dotyčný adept bojových umění rozhodne zaměřit.

Bojová umění jako sport

Bojové sporty poznáte tak, že se v nich pořádají soutěže, čemuž je přizpůsobena výuka. Je pochopitelně nutné dodržovat různá pravidla. Obecně se tedy dá říci, že se nejedná o dobrou přípravu na konfliktní situace v reálném světě, protože na ulici neplatí stejná pravidla, jako v ringu nebo na tatami. Je to ale poněkud dvousečné. Existují názory, že některé bojové sporty (konkrétně třeba různé varianty boxu) mohou dát člověku velmi dobrou dílčí průpravu například co se týče úderů. Velkou výhodou (obzvláště oproti některým tradičním bojovým uměním) je také pochopitelně zaměření na praxi, rozvíjení dravosti a pilování základních technik k dokonalosti. Také zde lze předpokládat získání velmi slušné fyzické kondice a celkově se takříkajíc „oťukat“.

Tradiční bojová umění

Pokud se chcete učit opravdové bojové umění a sebeobranu v jednom, doporučuji se rovnou zaměřit na takové bojové umění, které obsahuje i systém reálné sebeobrany. Nelamte si hlavu s tím, že nemáte žádné předchozí zkušenosti. Opravdu není nutné jít cestou judo-karate-krav maga.

Nebudete se pak muset pracně přeučovat předchozí nevhodné návyky.

Cílem je, aby je člověk dokázal provádět v případě potřeby pokud možno automaticky. Přímočaře se útočí na citlivá místa – krk (ohryzek, krční tepny, zátylek), hlavu, genitálie, „prošlapávají“ se kolena apod. Nácvik je poměrně tvrdý a využívají se pokusy o navozování co nejreálnější atmosféry. V podstatě se dá říct, že se zde učíte útočit. Vychází se z toho, že rozdíl mezi útokem a účinnou obranou je dán jen motivy zúčastněných („kdo si začal“). Vlastní techniky se v zásadě neliší. Pokud tedy nelze z místa konfliktu utéct, což by samozřejmě bylo ideální, je nutné co nejdříve přejít do protiútoku a útočníka se pokusit zlikvidovat. Tento princip je dost odlišný od zažitých klišé o „neagresivitě“, „využívání síly protivníka proti němu“ (pasivně, jako v aikido) apod. Některým lidem možná může zpočátku dělat problémy prolomit v sobě určitou psychickou bariéru, překročit práh „slušného vychování“ a dokázat v sobě probudit zdravou, řízenou agresivitu. Je to ale stejné jako se zbraněmi – lze s jejich pomocí vraždit, nebo je lze použít k obraně. Sama zbraň je zcela neutrální nástroj. „Nejlepší obrana je útok“ – to je sice zažité heslo, v praxi se ale člověk spíše setká s pasivním, ustrašeným postojem a naivním spoléháním se na ostatní (na policii, která bude zázračně přítomná na místě konfliktu, na kolemjdoucí co mě zachrání, místo aby dělal, že nic nevidí apod.). Někteří stoupenci tradičních bojových umění od svého paradoxně defacto anti-bojového přístupu dokonce odvozují jakousi vyšší morální legitimitu svých stylů.

Důležitou součástí seriózních bojových umění je i psychická příprava na konfliktní situace. Ať už formou vystavování stresu při nácviku, nebo výkladem o psychologii pouličního boje, taktice, sdělováním zkušeností z reálných konfliktů apod. Obecně si ale myslím, že psychická příprava adeptů je bohužel poměrně podceňovanou oblastí a je zde velký prostor pro zlepšování a hledání vhodných metod výcviku.

Součástí tréninků bývá i nácvik boje se zbraněmi. Někde intenzivněji, jinde spíše jako doplněk. Používají se zbraně jak tradiční, vycházející z tradic daného bojové umění (meč, kusarigama apod.) tak zbraně praktické (nůž, různé délky tyčí apod.). Cvičí se samozřejmě s atrapami a jinými důmyslnými tréninkovými pomůckami.

Další věc, na kterou je potřeba upozornit je, že tradiční bojová umění velmi často přitahují všelijaká pochybná individua, která si jejich prostřednictvím dokážou skvěle honit ego. Vznikají tak podivné oddíly se sektářskými rysy, vedené charismatickými vůdci, které stádo jejich oveček a přisluhovačů zcela nekriticky zbožňuje.

Je třeba říci ještě jednu důležitou věc: existují světlé výjimky, na které se výše uvedené skutečnosti nevztahují. Jde o seriózní oddíly, které sice vycházejí z nějakých tradic, ale jsou otevřeny novým přístupům a orientují se na praktickou sebeobranu. Nebazírují zbytečně na formalitách a dokážou se na svůj systém podívat kriticky a případně ho obohatit o nové prvky, nebo ty nefunkční vypustit. Případné duchovní aspekty berou spíše jako jakousi dobrovolnou nadstavbu, něco, k čemu je potřeba přirozeně individuálně dospět. Těchto oddílů je ale u nás, obávám se, jako šafránu.

Jak začít a co od toho čekat?

Pokud si s hrůzou kladete otázky typu „jak to fyzicky zvládnu?“, „budu si s těma lidma rozumět?“ nebo „co když to budou nějaký tupý mlátičky – choděj tam prej policajti a vojáci!“ apod., mám pro vás radu: nebojte se a jděte do toho naplno. Že nejste zvyklí na smrad šatny plné propocených chlapů? (Budete smrdět taky.) Že jste z úplně jiného těsta, než osazenstvo tělocvičny? (Jste si tím vážně jistí?) Za prvé možná zjistíte, že přinejmenším část Vašich kolegů jsou docela fajn lidi, i když třeba hodně klamou vzhledem.

Aktivní přístup je absolutně nutný hlavně při samotném cvičení. Zní to možná banálně, ale snadno můžete podlehnout svůdnému pokušení trénink flákat. Později dokonce vynechávat. Ne snad, že byste si přímo řekli, že na to kašlete, ale protože se vám nechce. Prostě si vsugerujete nějakou tu únavu, bolest hlavy, případně pocit, že na vás „něco leze“ (a na tréninku by se vám to určitě rozjelo) apod. Toto vše se ještě umocní, chodíte-li cvičit s nějakým podobně založeným kolegou. Navzájem se pak v tomto přístupu podporujete. Možná dojde i na takové absurdity, jako je postupně budovaný důmyslný systém, jak věrohodně předstírat cvičení a přitom si odpočinout. Tato ubohá šaškárna vyžaduje nenápadné, průběžné sledování aktuální polohy trenéra v tělocvičně a především jeho zorného pole. Pokud se v něm ocitnete, instinktivně své cvičení zintenzivníte, jakmile kolem vás instruktor projde, opět ochabnete a budete dál počítat minuty do konce tréninku.

Takže, hned od začátku jděte do cvičení s nadšením, aktivně, po hlavě. To je celé. Hýbejte se, koukejte se kolem sebe, soustřeďte se. Je jedno, že jste unavení, že se to třeba „příčí vaší povaze“, nemáte zrovna náladu, že se stydíte apod. Starosti nechte venku před tělocvičnou a vyzvedněte si je až při odchodu. Nebo ještě jinak – musíte se jednoduše hecnout. Do nadšení se, pokud to ve vás není, musíte ze začátku prostě trochu donutit. Předstírejte sami před sebou, že je vám skvěle, únava je pryč a výborně se bavíte.

Zkušenosti z tréninku

Bojové umění obecně je bohužel jedna z oblastí lidské činnosti, která ve zvýšené míře přitahuje různé problémové osoby. I když ta nejhorší individua jsou často z tréninků po určité době „odejita“, občas se vám může stát, že budete mít smůlu (problémový cvičenec je v oddíle nový, nebo ho trenér prostě neřeší) a budete s nimi cvičit. Může k tomu dojít zejména na nějakém semináři, kde potkáte mnoho neznámých lidí, někdy i cizinců (jazyková bariéra může být v tomto případě docela nebezpečná). Pokud se nějaký problémový člověk vyskytuje i ve vašem oddílu, počítejte s tím, že díky často praktikované povinné výměně partnerů pro cvičení vás můžou dřív nebo později postavit proti sobě. Varovné znaky: cvičenec neustále potichu kritizuje trenéra a dává najevo, že ví všechno nejlíp. Cvičí něco jiného, než má a přemlouvá k tomu i vás. Pokud jste úplný nováček, nereaguje na vaše prosby o určitou ohleduplnost a „mlátí vás jako psa“. Vysloveně kritická je situace, kdy cvičenec neuznává univerzálně používané plácání na podlahu (nebo do volné, odhalené části vlastního těla, pokud stojíte) či jiné signály indikující, že bolest je už nesnesitelná. To znamená, že prováděná technika zafungovala a další stupňování bolesti je nejen zbytečné, ale často i nebezpečné. Normální člověk v takovém případě partnera ihned pustí. Takovýto blázen ho naopak dorazí. Osobně jsem se vícekrát setkal se vším výše popsaným a také s velmi nepříjemnými následky cvičení s podobnými lidmi.

V zájmu vlastního zdraví vřele doporučuji překonat případný ostych a tyto situace řešit poměrně razantně. Pokud váš kolega nereaguje na slušnou prosbu, aby se přestal chovat nebezpečně, řekněte prostě, že s ním nebudete cvičit, poodejděte a přestaňte si ho všímat. Někdy lze v hloučku dvojic iniciovat výměnu partnerů bez asistence instruktora, přičemž problémový jedinec si při troše štěstí vyhledá sobě podobného, nebo někoho výrazně zkušenějšího, kdo ho dokáže srovnat do latě. Znovu opakuji, překonejte ostych a nezodpovědné agresory hned na začátku slušně, ale důrazně odkažte do patřičných mezí. Opravdu je lepší „dělat scény“ a trvat na tom, že nebudete s dotyčným cvičit, než pak na dlouho (nedej bože napořád) kvůli zranění nemoci trénovat vůbec.

Pár dalších tipů do začátku: Kupte si vodu bez bublinek a používejte antiperspirant. Rozhodně před cvičením nepijte alkohol a to ani v malém množství. O drogách ani nemluvě a to ani o těch lehkých jako je marihuana. Reakce budou zpomalené. Než začnete pravidelně cvičit, je dobré doma alespoň malinko zapracovat na své fyzické kondici. Není nic příjemného, když vás pouhá rozcvička odrovná natolik, že nejste schopni pokračovat v tréninku. Na druhou stranu, nenechte se odradit, situace se bude poměrně rychle zlepšovat. Chce to jen vydržet.

Připravte se každopádně také na to, že pořádný trénink trochu bolí. Asi budou sem tam modřiny, oteklé ruce, oděrky apod. Berte to jako pozitivní ukazatel toho, že cvičíte poctivě. Že překonáváte sami sebe. Osobně jsem si po tréninku často prohlížel modřiny po celém těle, ale za ten dobrý pocit, co jsem ze sebe měl, to rozhodně stálo!

Sebeobrana a ženy

Obecně je sebeobrana pro ženy velmi zajímavé a diskutované téma. Vzhledem k odlišnosti žen od mužů se vyčlenila jako samostatný obor. Pořádají se intenzivní kurzy. Ty seriózní se vyznačují velmi realistickým nácvikem modelových situací včetně těch pro ženy specifických (například pokusy o znásilnění). Tyto kurzy vyžadují značné odhodlání adeptek a velmi fundované instruktory. Nejde o žádné fitness hrátky nebo tanečky, při nichž se dívky smějí a odcházejí příjemně odpočaté. Co se týče běžných tréninků, v každém oddíle, kde jsem se vyskytl, byla určitá malá skupina žen. Pro dívky je nepochybně přínosné cvičit s větším a silnějším chlapem. (koneckonců, napadení ženy ženou, bude asi za normálních okolností poměrně vzácný jev).

Kde hledat?

Zjistěte si, co je ve vašem okolí dostupné a něco si o vytipovaných bojových systémech/uměních/sportech přečtěte. Pak se zajděte podívat a zacvičit si ideálně do více různých oddílů. Dejte si pozor na uzavřené, sektářské spolky, stejně jako na „namachrované mistry“, co samy sebe vychvalují do nebes a jejichž reklamní nálepky visí na každém sloupu.

Přeju vám, abyste pro sebe našli ideální styl. A hlavně – ať to, co se naučíte, nikdy nemusíte použít.